Reklama
 
Blog | Andrej Ruščák

Společnost: Nepřeháníme to s ochranou dětí trochu?

Doufám, že se to smí říct – Adolf Hitler napsal ve své knize Mein Kampf jednu velmi důležitou myšlenku: “řekněte lidem, že to, co děláte, děláte pro bezpečnost jejich dětí a oni se vzdají jakékoliv své svobody”. Kdo jiný, než strůjce šoa a původce jedné z nejhrůznějších totalit všech dob, byl natolik kvalifikovaný, aby mohl ze své praxe něco takového potvrdit? Co hůř – je to pravda pravdoucí a kdo si to neuvědomuje, může o svobodu nechat připravit sám sebe i své děti a to zcela dobrovolně.

Nicole Sprinkle napsala v The New York Times v prosinci loňského roku článek “Seeing All Men as Predators”, čili volně přeloženo “Všichni muži coby sexuální násilníci”, který se setkal s velmi velkou čtenářskou odezvou. Autorka v něm popisuje, jak hledala někoho na hlídání dětí a přihlásil se student žijící blízké jejího domu, s jehož maminkou se autorka znala, o němž se vědělo, že je naprosto bezproblémový člověk a chce si akorát trochu přivydělat – přičemž se rád stará o děti. Dotyčného nakonec nevzala – protože byl muž. Diskriminace jako vyšitá, dokonce sama si v článku v podstatě vylévá svědomí, řka, že to bylo nefér, ale už má tak médii vycvičené instinkty, že by nemohla nechat jakéhokoliv muže se přiblížit takhle blízko svým dcerám. Co je zajímavé – a volně tím navazuji na Hitlerův citát v úvodu článku – trochu jsem si pohrál s Wordem a nahradil jsem v článku slova “muž”, “muži”, “mužský” slovy “Žid”, “Židé”, “židovský” a výsledek, když jsem pak znovu četl článek po této úpravě, byl dost děsivý – za takový text by se totiž nestyděl ani nacistický plátek Der Stürmer. Kdo kdy nějakou nacistickou propagandistickou literaturu četl, ten ví, jakým způsobem byli očerňováni Židé či například homosexuálové – žádný frontální útok ve stylu “Židé jsou morem světa”, alespoň před válkou nic takového. Spíše přesně v autorčině duchu, čili něco jako “To víte, já se necítím dobře, když je nějaký poblíž, mohl by něco udělat mým dětem”. Co je neuvěřitelné, že takový text by nejspíš skončil veřejným pobouřením, zmiňoval-li by černochy, Židy, homosexuály, muslimy nebo kohokoliv jiného, ovšem psát doslova nacistické texty proti bílým heterosexuálním mužům vlastně není problém.

Článek mě zaujal, proto jsem googlil trochu dál – velmi zajímavý byl blog, na němž bylo několik tisíc odpovědí, kde se autor ptal mužů, co by udělali, kdyby viděli ztracené plačící dítě v nákupním centru. Většina by neudělala nic, ne ovšem kvůli necitelnosti, ale takřka všichni unisono říkali, že jim to nestojí za případné problémy. Přiblížit se k cizímu dítěti znamená, zejména v anglosaských zemích, ale už se to šíří i dál, být jednou nohou v kriminále. Jaký je tedy výsledek? Ztracené dítě má mnohem větší šanci, že ho najde skutečný pedofil, který se nebude státního aparátu bát a jednoduše dítě unese. Z informací, které jsou k dispozici, to vypadá na to, že muži se stávají čím dál častěji obětí současné posedlosti po bezpečnosti dětí za každou cenu.

British Airways, Quantas a Air New Zealand měly od poloviny devadesátých let do roku 2010 takovou politiku, že cestovalo-li někde nedoprovázené dítě, nebo dítě, které dostalo sedadla jinde, než rodiče, nesměl vedle nich sedět žádný muž. Po průlomovém rozsudku z loňska, kdy se lucemburský cestující dopálil, šel se s BA soudit a vyhrál náklady na řízení i kompenzaci, kterou pak dal na dětskou charitu, byla tato politika zrušena u British Airways; u Quantas a Air New Zealand zrušení této politiky následovalo vzápětí.

Reklama

Jakkoliv to může znít pro mnohé překvapivě, za touto hysterií, která dělá ze všech mužů násilnické pedofily, nestojí feministky, ale zejména rodičovské a církevní organizace. Naopak – zejména v USA i UK, ale i v dalších zemích, se současné feministky v této věci mužů zpravidla zastávají – viz například dopis předních švédských feministek prokuratuře, která chce vydat šéfa Wikileaks Juliana Assangeho do Švédska za údajné znásilnění, v němž Assangemu vyjadřují podporu a tvrdí, že ty dvě ženy akorát svým hloupým chováním poškozují dobrou pověst žen jako celé skupiny. Jak jsem řekl – jde to zejména od rodičovských organizací, které sdružují rodiče, kteří jsou paranoidní ve vztahu k potenciálním rizikům, které mohou jejich děti potkat. Tato občanská sdružení jsou silná zejména v USA a v UK; v USA se prosazují ruku v ruce s protestním hnutím Tea Party. Jsou zároveň i zdrojem, odkud pocházejí hrůzy typu amerického federálního Megan’s Law, či britského ekvivalentu zvaného Sarah’s Law, čili zákony nutící “sexuální zločince”, vymezené velmi, velmi široce, k registraci a ke zveřejnění všech svých osobních údajů na internetu.

Případů, kdy na nich skončili nevinní, je tolik, že státní policie v USA poslední dobou nadávají na federální vládu, že kvůli těmto seznamům mají akorát spoustu zbytečné práce navíc a skuteční pedofilové jsou (ne)postižitelní jako před zavedením tohoto zákona. “Protipedofilní” hon na čarodějnice zaplavil i Spojené království – známé jsou případy jako brutální vražda nevinného vozíčkáře v anglickém Birminghamu, který měl bohužel stejné jméno jako sexuální násilník bydlící o ulici dál, či případ na poslední chvíli zastaveného lynče ve Walesu, kdy lid obecný zblblý bulvárem nepochopil, co znamená na dveřích místní doktorky slovo “pediatr” a spletli si to se slovem “pedofil”. Druhá věc je, že se na těchto iniciativách v anglosaském světě často přiživují křesťanské organizace, které jsou spravedlivě doběla rozhořčené, kdykoliv se někde objeví něco, co má něco společného se sexem a jmenovitě s penisem. Obraz muže-zvrhlíka, který “przní nevinnou pannu”, tady byl dávno před feminismem – šíří ho úspěšně už po mnoho století různí křesťanští i muslimští ideologové.

Když si vzpomenu na to, že jsem jako malý jezdil sám do školy od primy osmiletého gymnázia metrem po Praze, často jsem byl doma sám, když byli rodiče v práci a chodil jsem se psem, četl si, seděl u internetu a hrál různé hry s kamarády – a jako pole působnosti jsem měl celou Prahu, zní to doslova jako rajská hudba v porovnání s tím, co zažívají dnešní děti dnes. Nemluvě samozřejmě ani o tom, že jsme lezli po prolézačkách, které měly pod sebou beton, z nich jsme viseli hlavou dolů, lezli jsme po stromech a samozřejmě nebyly žádné mobily, takže jsme nebyli kontrolovaní co půl hodiny. Dnes by nejspíš někdo moje rodiče za to, že to dovolili, udal a zavřel je za zanedbání péče, přitom já na své rodiče nedám dopustit – měl jsem díky nim a volnosti kombinované se zodpovědností krásné dětství. Mnohem lepší, než někteří chudáci spolužáci, co měli paranoidní matky-samoživitelky, z nichž se bohužel za těch dvacet let stala norma.

A vůbec – kdo jsou to děti? Může mě vzít čert, když čtu něco o tom, jak se na maturitu připravují “děti” či když někdo za “dětské porno” označuje nahou fotku sebe sama, kterou třeba šestnáctiletá slečna pošle svému příteli (v USA se tomu říká “sexting” a už za to padly dost tvrdé tresty). Když vidím i v České republice různé spolky “znepokojených rodičů”, jak melou s dovolením nesmysly o tom, kterak porno na internetu škodí dětem a nejradši by se dovolávaly cenzury internetu, tak se mi chce doslova řvát. Copak je tyhle věci nezajímaly, když jim bylo deset? Situace, kdy někdo pokoutně sehnal pornočasopis a šel ho zhruba v tomhle věku ukázat do školy spolážkům, zažil snad téměř každý. Připadají si takoví lidé jako osoby, kterým to duševně uškodilo? Na jedné straně sex i na druhé straně svět se všemi svými tvrdými betony, na něž lze spadnout, ulomené větve, z nichž lze sletět na zem či větvemi, na něž je možné se napíchnout, přeci k životu patří. Až si budeme za pár let stěžovat, že jsou mladí lidé naprosto nezodpovědní a nesamostatní, komu to budeme dávat za vinu? Neměli bychom raději s touhle nesmyslnou “ochranou” polevit? Není tahle “ochrana” spíše zavíráním sebe samých i našich dětí do klece, byť vkusně vypolstrované a se zlatými mřížemi? Kde zůstala svoboda?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama