Díváme-li se i jinam, než na české zpravodajské servery, zjistíme mnoho nových věcí. Celé tohle fascinující dění, které převrací vzhůru nohama vše, co jsme si o arabském světě mysleli, má společná dvě klíčová slova: mládí a internet. Když během devadesátých let dvacátého století dělal internet první nesmělé veřejné krůčky, málokdo tušil, jak obrovský dopad může mít. Hovoří-li někdo o jasmínové revoluci v Tunisku, nepoužívá to správné adjektivum, pouze dává mediální nálepku. Mnohem správnější popis by totiž byl, kdyby se hovořilo o revoluci internetové. Nepokoje v Tunisku odstartoval portál Wikileaks – zveřejněné materiály o prezidentu ben Alím a neuvěřitelné korupci ve státní správě sice nebyly ničím novým, ale poprvé to mohli Tunisané vidět černé na bílém, přesunulo se to z kategorie „jedna paní povídala“ do kategorie „tak to je“. Samotní Tunisané se organizovali přes Facebook; vše, co viděli v ulicích a co stálo za publikování, šlo na YouTube. Díky internetu mladí lidé v Tunisku také měli pojem o tom, jakým způsobem se žije na Západě a jaký je opravdový stav jejich země, bez ohledu na to, že státní propaganda, podobně jako v každé diktatuře Kubou počínaje, přes Bělorusko a KLDR konče, přinášela vždy jen dobré zprávy o tom, v čem je jejich země uznávanou velmocí. Rovněž díky internetu, tentokrát díky službě Google Translate, dostali i lidé na Západě unikátní možnost sledovat interní komunikaci v zemích, kde se něco děje – například co se píše na facebookových skupinách, kde se organizovali demonstrující. Kdy předtím mohla západní široká veřejnost například číst arabské diskusní fórum? Opravím se – kdy předtím mohla široká veřejnost na Západě vůbec cokoliv vědět o tom, co si běžní Arabové myslí?
Arabská revoluce se rozšířila metodou, kterou osobně nazývám „Nagasaki-Hirošima“, tedy „jednou může být náhoda, dvakrát po sobě je pravidlo“. To je metoda, která jako jediná přinutila Japonce kapitulovat, protože císař nemohl vědět, kolik atomových bomb ještě Američané mají – vyvolali totiž dojem, že si mohou dovolit zničit každé město, které se jim zamane. Stejně tak zde nastal pro arabské autokraty, ale nejen pro ně – v zásadě pro každou tradiční autoritu v islámském světě – obrovský problém. Díky internetu a tomu, že se mluví v mnoha muslimských zemích arabsky, tak dostali mladí lidé možnost dozvědět se, že „to“ jde a zároveň dostali přesný návod ve smyslu „svrhni si svého autokrata“. Svůj nemalý podíl na celé věci má i tolikrát podceňovaná „soft power“ Západu – na současných událostech mají svůj podíl všechny načerno stahované či dovážené západní filmy, západní muzika a jí inspirovaná arabská hudba (například arabský hip-hop), stejně jako povědomí o tom, že ve velké části světa je zcela normální vidět nezahalenou ženu, držet se s ní na veřejnosti za ruku či s ní normálně chodit. Nebýt internetu, tohle povědomí by se nikdy nedostalo k širokým masám mladých lidí v arabském světě.
To, čeho jsme teď svědky, je zároveň důsledkem i dlouhodobého společenského tlaku na mladé lidi, který vypadal nepřekonatelně. Byli samozřejmě takoví, kteří se chtěli vzbouřit a dělat si věci v osobním životě po svém, ale zpravidla byli svým okolím „po zásluze“ potrestáni. Najednou je všechno jinak. Terry Pratchett napsal: „Policajti zůstávali naživu díky lstivosti a úskočnosti. Tak to bylo. Měli své strážnice označené venku velkým modrým světlem a vždycky se dbalo na to, aby na veřejných místech bylo vidět urostlé muže v uniformě a policisté chodili kdykoliv a kamkoliv, jako kdyby jim patřilo město. Jenže jim nepatřilo. Byl to jen kouř a zrcadlové obrazy. Přičarovali jste malého policajta do hlavy každému člověku. Spoléhali jste na to, že lidé se často vzdají, protože znají pravidla. Jakmile ale jednou nějaký šílenec zjistí, že policajt zaskočený ze zálohy umírá stejně snadno jako kdokoliv jiný, kouzlo je to tam.“ Analogie zde je jasná – „policajtem“ byl každý „strážce tradic“, čili třeba otec rodiny, strýc, soused, nebo člen náboženské policie v zemích, kde byla taková instituce zavedena. To, co se stalo v arabském světě je, že najednou mladí lidé ono „kouzlo“ prohlédli a zjistili, že se nemají čeho bát, vzbouří-li se najednou.
To, co se děje, není žádná individuální změna režimu, tady vůbec nejde ani o Mubaraka ani o ben Alího – dokonce ani o odpor proti autokratům jako konkrétním osobám. Mahmúd Ahmadínežád nebo Alí Chameneí nejsou autokraté, nýbrž (zejména Chameneí) teokraté a mají naprosto tentýž problém s mládeží, jako byl v Tunisku či v Egyptě, či jaký je v Alžírsku, Libyi, v Maroku či v dalších arabských zemích, kde to momentálně „vře“. Ahmadínežád zprvu reagoval na arabské revoluce, jakkoliv by si to asi nepřiznal, západníma očima: viděl odpor proti konkrétním autokratům, které jemu samotnému i celému íránskému režimu dlouho vadili. Udělal, jak se později ukázalo, fatální chybu – v domnění, že jde o islámské povstání proti sekulárním autokratům, jej podpořil a hlavně se informace o něm dostaly k běžným Íráncům zcela nejpřirozenější cestou – skrze státní média. Jaký byl důsledek? Velké demonstrace v Teheránu, kde se křičelo „pryč s diktátorem“ a kde bych se vsadil, že tím diktátorem nebyl myšlen Mubarak.
Hodně teď záleží na nás, lidech ze Západu. Postavit se proti těmto revoltám a hájit „v zájmu stability“ staré pořádky by bylo pošetilé, protože bychom si proti sobě poštvali generaci, která je našim hodnotám relativně vstřícně nakloněna. Zároveň je ale přímo podporovat (například finančně) by bylo rovněž nezodpovědné – jednak by jim to vzalo blažený pocit, že si revoluci vybojovali sami a že budou moci předstoupit před ostatní v tomto světě jako rovní k rovným, kterým nic nedluží, a jednak by to mohlo posílit obraz, který šíří autokraté – a sice že jde o „placené špiony a agenty Západu“ a ne o spontánní hnutí. To by celé věci mohlo také spíše uškodit.
PS: Těsně před tím, než vyšel tento článek, jsem objevil další zajímavé zprávy, tentokrát z Číny – vypadá to, že to, co začalo v Tunisku, se opravdu proměnilo v účinný recept na téma „zbav se svého diktátora“, po kterém se rozkoukávají lidé i mimo arabský svět.