V loňském roce se toto téma vyhrotilo kolem parlamentních voleb, klipu „Přemluv bábu“ či diskutované penzijní reformy, takže mediální prostor začaly zaplňovat různé analýzy na téma proč mladí nesnášejí staré a naopak. Dovolím si s takovým hodnocením situace nesouhlasit – klíčem totiž není věk, jako spíš životní styl. Nelze zároveň ukázat jasně viníka – zda jsou jím ti mladí, nebo ti staří.
Když jsem kdysi dostal doporučení přidat se do facebookové skupiny ponižující staré lidi (byla to ta s Kauflandem), vzpomněl jsem si na seniory, které jsem viděl například ve Skandinávii nebo v Anglii – a nějak mi to, co na zdi této skupiny mladí lidé starým vytýkali, na ně nesedělo. Výtky českých mladých vůči českým starým se dají rozdělit do několika kategorií: 1) problémy generované nedostatkem peněz, 2) neporozumění současné době, 3) specifikum komunistické zkušenosti a z toho vyplývající charakterové vady. Co se týče první kategorie, tak s tím se nedá nic dělat. Jakou finanční situaci současní starší lidé zpravidla mají je všeobecně známo a nelze je za to osobně vinit, protože to nemohli nijak ovlivnit. Narodili se do špatné doby a změnit nebo vzít zpět to nelze. Pohoršovat se tedy nad tím, že hledají zboží ve slevě v Kauflandu není na místě, protože nic jiného jim totiž často nezbývá – a chtějí, jako téměř každý, také tak slušně žít, jak to je jen v daných okolnostech možné.
Neporozumění současné době je závažnější problém a současní senioři, kteří ho mají (nemají ho zdaleka všichni) si za něj mohou často sami, ovšem jen do určité míry. Omlouvá je to, že nebyli vychováni k adaptabilitě, protože se to v dané době nenosilo – když nastupovali do práce, měli před sebou často vidinu práce v tomtéž podniku až do důchodu; tak zkrátka komunistický režim fungoval. Jednou se naučili a pak u toho zůstali, nikdo po nich nic jiného nechtěl. Chtít po těchto lidech, aby reflektovali současný technologický či společenský vývoj je asi natolik realistické, jako chtít po ruskojazyčných seniorech v Estonsku, aby se naučili estonsky. Na jedné straně můžeme říct: fajn, když se chcete integrovat do společnosti, máte možnost, jen musíte na sobě pracovat. Zde se dělí dotyční senioři do třech kategorií. První kategorie to odmítá a snaží se zuby-nehty zachovat starý řád, když už ne pro celou společnost, tak pro sebe. Zde je evidentní, že si za své postavení mohou tito lidé naprosto a jen sami a není žádná omluva, která by jim náležela. Druhá skupina se učit chce, protože chce společensky žít a zvládne se integrovat úplně. Tato skupina je ovšem dost malá – nicméně vzhledme k náročnosti tohoto úkolu je nemístné považovat jejich zapojení se za standard, zasluhují spíše pochvalu. Třetí skupina, velká podobně jako ta první, se chce přizpůsobovat současné společnosti a snaží se – někdy to jde, někdy ne. Zde není co vytknout, snaha tam je a to je potřeba ocenit.
Zcela specifický rys, který je v postkomunistických společnostech a který v západní Evropě chybí, je mnou jmenovaná třetí výtka – čili charakterové vlastnosti, na nichž se podepsal minulý režim – a zejména normalizace. Oč jde konkrétně – přílišná orientace na materiálno (a z toho vyplývající závist), zášť vůči ostatním, apriorní nedůvěřivost vůči všemu, podezíravost, skepticismus vůči životním možnostem a světu a touha ponižovat druhé, vyskytne-li se k tomu první příležitost. Tohle se ovšem zdaleka netýká jen seniorů, týká se to většiny české společnosti nad čtyřicet. Ti mladší jmenovaní (40-55) mají občas tendenci se vůči světu chovat způsobem, za který by se nestyděl Kusturicův mafián Dadan z filmu „Crna mačka, beli mačor“, a je úplně jedno, jaké jsou politické orientace. Jsou doslova napříč politickým spektrem, ale spojuje je jediné: nevěří v laskavost, humanitu, když se šplhají nahoru, jdou po zádech jiných. Až tihle lidé zestárnou, změní se jediné – jen jejich věk. Nerudní budou pořád stejně. Ti starší, kteří nechali komunistický režim, aby jim příliš ovlivnil charakter, čili věková kategorie 60+, zpravidla závidí všechno všem, na svět se mračí, na jakýkoliv návrh jejich okolí reagují tak, jako kdyby je měl někdo okrást nebo podvést. Někdo by řekl – zkušenosti. Jenže v západní Evropě se tohle prakticky nevidí, a když, tak je takových lidí zhruba stále stejné (malé) procento v každé věkové kategorii. Zkrátka z mladých asociálů vyrostou asociálové staří.
V Norsku, v Anglii nebo v Nizozemí, kde žiji momentálně, bych si stáří seniorů, pokud bych neviděl, jak vypadají, na základě jejich názorů nebo životního stylu ani nevšiml. Kamarád emigrant z roku 1968, kterému je okolo pětasedmdesáti, se mnou v Norsku chodí občas na běžky – a protože je na těch lyžích často, mám problém mu stačit. Má rozumné politické názory, má naprosto normální vztah k jiným lidem. Vážně – kdybych si odmyslel jeho datum narození, měl bych problém na základě jeho životního stylu říct, jestli je mu třicet nebo pětasedmdesát. Podobné tvrzení bych mohl aplikovat na většinu seniorů, které v západních zemích znám. Proti těm konkrétním českým, vůči nimž byla nasměrována ona negativní kampaň, je odlišuje především to, že jsou mladí duchem, nezkažení nedůvěrou vůči světu, jsou plní touhy žít naplno až do posledních dnů a hlavně – je mi trochu to trapné takhle říct, ale pro nedostatek ekvivalentního výrazu použiji tento termín – jim chybí taková ta „vetchost“. Celoživotní aktivita, která se tolik liší od toho, co likvidovalo naše české seniory, to znamená trávení téměř každého jednoho večera před televizí bez jakékoliv pořádné činnosti, je to, co způsobilo, že jsou ti lidé aktivní, jako každý jiný v produktivním věku. Troufám si tvrdit, že vůči těmto seniorům by většina „rebelujících českých mladých“ neřekla ani popel. Proč? Protože klíč není jejich věk, ale jejich „lifestyle“. A není to otázka peněz – mnozí angličtí senioři na tom zpravidla také nejsou finančně nejlépe, přesto se sdružují ve spolcích, chodí spolu na procházky, chodí na nejrůznější kurzy – ať už různé umělecké nebo funkčně tvůrčí, či na univerzity třetího věku. Pánové si organizují kluby, kde se setkávají a pravidelně něco organizují. Třebaže nejsou Angličané tak sportovní, jako Norové, na duchu jsou díky tomuhle stále mladí a doba jim neutíká. Proč by, koneckonců, měla?
Nevím, jak smýšlí přesně celá mladá česká generace, ale za sebe soudím, že to je problém především (ne)umění se přizpůsobit současnosti. Proč sedmdesátiletí Norové poslouchají bez jakýchkoliv problémů metal a čeští sedmdesátiletí často maximálně toho Karla Gotta? Proč jsou sedmdesátiletí Angličané častěji internetoví, než jejich české protějšky? Proč si starší ženy, kterým roste knír, ten knír alespoň neoholí? Proč je takový problém pro mnohé seniory v České republice použít deodorant? Proč si každý český šedesátník nechodí zacvičit, nebo aspoň vylézt si na Sněžku několikrát v roce, aby byl v kondici a nemusel pak chodit o holi a sedět u doktora? A jde to, ne že ne – vetché a nemocné stáří není standard, jen u nás jsme na to zvyklí kvůli naprosto příšerné životosprávě, jaká se u nás tak dlouho masově vedla. Tohle všechno mladí lidé, kteří často žijí naprosto svobodným a západním životním stylem, vidí. Bohužel jim často chybí slušnost, když svou frustraci s „dobově nepřizpůsobenými“ vyjadřují – taková nenávistná arogance, jaká občas zní na adresu „důchodců“, kterou je relativně často slyšet, je šokující.
Sečteno a podtrženo – staří by se měli víc snažit přizpůsobit se době a mladí by se měli naučit jednat s ostatními slušně. Pokud si uvědomíme, že tohle není spor, v němž stojí dvě znepřátelené skupiny, kde jedna je vinna vším a druhá čistá jako lilium, ale čistě a jednoduše problém lidské pohodlnosti, kvůli které se mnozí akorát nechtějí přizpůsobovat okolí, nepohneme se s problémem z místa. Budou přicházet videa typu „přemluv bábu“, jakož i nadávání na neschopnou mládež tak dlouho, dokud se především nenaučíme spolu žít. Problém je v tom, že zatím to vypadá spíše na zákopovou válku, kdy žádná ze stran si nechce vyjít vstříc. Přitom by měly obě. Internetová generace by neměla zapomínat na cenné zkušenosti starších a to, že ti také mají co říct, a starší generace by se měla přestat bát Facebooku, Evropské unie a všeho toho nového, co tak zásadně proměnilo jejich životy. Pokud se to podaří, bude život v zemích českých opět o něco lepší.